Dnes jsem od svojí kamarádky dostala moc zajímavou otázku. Zeptala se mně: „Co pro tebe vlastně znamená to manželství?“ Něco málo jsem odpověděla, ale vnitřně jsme s mojí odpovědí nebyla úplně spokojená a vnitřní dialog ve mně se nedal zastavit. Přemýšlela jsem nad tím a tady je moje obsáhlá odpověď, která vyjadřuje to, co všechno to pro mně skutečně znamená.
Manželství. Pro někoho povinnost, pro někoho touha k připoutání si k sobě svého partnera a pro dalšího jenom převzání tradic naší kultury. Proč jsem svému partnerovi řekla to pověstní ANO já? Není to žádní z výše uvedených důvodů. Já si totiž myslím, že láska se nedá spoutat, že manželství nemá být povinností a ráda dělám věci ze svého vlastního přesvědčení, ne jenom proto, že by se to mělo a protože se to přeci tak dělá.
Starý Keltský svatební rituál má jenom roční lhůtu. To znamená, že snoubenci si slíbí, že spolu chtějí být ale, že za rok, slib znova obnoví nebo zruší. Prostě se za rok vystaví pomyslná „faktura„a buď se jede dál nebo ne . A to se mi hodně líbí. Slíbit něco na rok zvládnu, ale na celý život? Všechno se mění a lidi nejsou výjimkou. Být si jistý, že budu jednoho člověka milovat celý život a budu s ním celý život šťastná mi přijde víc než naivní. Neříkám, že to není možný, ale myslím, že to není zaručená věc, která se dá stoprocentně zajistit.
Mnoho lidí si slíbí, že spolu budou navždycky, že se budou milovat napořád a budou si celoživotní oporou. A pak, když se změní, srazu si nerozumí, a není jim spolu dobře, často zůstávají spolu a společně trpí. Proč? Protože si veřejně, slavnostně a věřící i před Bohem slíbili, že spolu budou na věky a sliby se přece neruší. Tak přesně tohle pro mně manželství není. Není to jenom nutní závazek.
Když to zakončím, tak manželství je pro mně posilnění partnerského pouta, posilnění a vyjádření touhy být spolu, milovat se, být si oporou , tak dlouho, jak to bude jenom možné, klidně i celý život a klidně jenom pár let.
