Ahoj holky a kluci. Dnešní Kájin příspěvek jsem si musela přečíst třikrát, abych ho pochopila. Udělejte to kdyžtak také. Vyplatí se to. Je krásný a hluboký jako jezero Bajkal.
Neskutečné věci /napsala Kája/
Holky, přemýšlela jsem, jestli jsou důležitější skutečné, nebo neskutečné věci. A přijde mi, že neskutečné jsou důležitější. Já pořád myslím na nějaké věci, které nejsou – které by možná být mohly a možná taky nemohly. A já o nich sním, představuji si je, nebo si je dokonce ani představit neumím, jak moc jsou neskutečné. Žít jenom mezi skutečnými věcmi by mě ani trochu nebavilo a možná by to dokonce vůbec nešlo. Myslím, že kdybychom nemohli myslet na to, co není, už bychom byli všichni mrtví. Já určitě. Ale spíš bychom se vůbec nenarodili. Ani nemůžu říct „byli bychom jako… (něco)“, protože podle mě na neskutečné věci myslí všechno, co existuje. I třeba kameny se podle mě musí oddávat snění o neskutečném, aby vůbec mohly být. Proto si, holky, myslím, že bychom si měly neskutečných věcí více považovat! Možná bychom někdy mohly vyhlásit jejich svátek – den neskutečných věcí, nenaplněných snů a pouhých možností – muži jsou příliš přízemní, ti to za nás neudělají! Co říkáte, holky? Každopádně zatím mějte krásný život a krásné myšlenky!
+++ Další Kájiny sloupky +++
Mně to stačilo jednou. Důležité je hlavně umět rozlišovat mezi tím.
U Bajkalu jsem potkal medveda. Krasneho!
Ano, říká se tomu idealismus a je to výborná věc. Ideály jsou hybateli dějin! :) Taky jsem naivní idealista. :D Ale vyprošuji si tu údajnou „mužskou přízemnost“. Muži byli v dějinách velkými iniciátory a idealisty. ;)
@Honza: A ti nejlepší byli obyčejně gayové. ;)
Začínám mít neodbytný pocit, že si to tu všechno píše redaktor Online žena všechno sám, včetně většiny reakcí a královsky se baví.
Nejvíc mě baví psát komentáře za svoje alter ego Kozousch. :) Mějte všichni krásnou neděli!!!
Když jsem byl v minulém životě obrovským balvanem, meditoval jsem si na vrcholku hory a bylo mi tam moc fajn. Všude kolem božský klid a ticho, sluníčko, obláčky, větříček, pil jsem jen dešťovou vodu, prostě pohodička. Jednou ale pode mnou vybuchla sopka a odmrštila mne kamsi daleko z mého pozemského ráje. Nato přišla povodeň, vzala si mne řeka a odnesla daleko do moře, kde jsem postupně erodoval a rozpadl se na prach a písek. Tak jsem se stal raději mořskou chaluhou, nechal se kolébat oceánem a kamarádil se s mušličkami a krabíky. Nedali mi však pokoj rybičky a stále mne okusovaly. Tož jsem raději vyrostl jako suchozemská květinka a vždy na jaře jsem rozkvétal do krásy, voněl na louce a nechával se opylovávat včeličkami a čmeláčky. Jednou tam takhle přišly ovečky s kozičkami, začaly mne spásat a to se mi moc nelíbilo. Chtěl jsem jim to vrátit, tak jsem se narodil jako vlk, běhal po horách a lesích se svou smečkou, vyl jsem na měsíc a papal ty ošklivé ovečky, co to takto prve dělaly mně. Byl to krásný život – plný svobody a volnosti. Pak jsme ale narazili na neznámá dvounohá zvířata, která s sebou nosila takové zvláštní klacíky, z nichž vycházely rány a kouř. Přestože se jim naše smečka vyhýbala, jak to jen šlo, jednou jsem dvojnožce zavětřil pozdě a než jsem stihl vzít do vlčích, cosi mne bodavě štíplo u srdíčka, nešlo se z toho vylízat a já pošel. Stal jsem se člověkem a myslil si, že mne v tomhle životě a v téhle podobě už nic nepřekvapí ani neohrozí. Poté, co jsem dospěl, jsem potkal lásku a to byl hrozně fajn pocit, o němž jsem předtím neměl vůbec tušení. Vznášel jsem se na růžovém obláčku a celý svět byl neskutečně krásný, nejlepší ze všech možných. Nebylo to ale navěky, láska ode mne odešla a to mne bolelo. Moc a dlouho. Měl jsem z toho depresi a chtěl se zabít, ale pak jsem si to rozmyslil.
Teď sbírám karmické body, abych mohl být příště opět v poklidu rozjímajícím balvanem, s nímž už nic nepohne…
@redaktor od vedle:
Jsi borec, většina lidí ani neví, co dělala minulej týden!
Médea: Aha. :D :D :D Tak je vidět, že v dějinách se skutečně vyznáš. :)))